Rozhovor s inseminátorem Zdeňkem Volfem

Můžete nezasvěceným trochu představit své povolání a jak vypadá v praxi? Většina čtenářů asi ani nemá ponětí, že lidé, kteří se inseminaci skotu věnují, vůbec existují… A jak jste se k téhle práci dostal?

"Napřed krávu vaginálně vyšetřím, zdali se říjí. Následně rozmrazím býčí spermie, které pak pipetou zavádím na konec děložního krčku, zatímco si celý úkon kontroluji druhou rukou přes rektum. Vystudoval jsem Střední zemědělskou technickou školu – obor veterinární v Kroměříži, absolvoval jsem plemenářský kurs. Chtěl jsem sice původně zvířata léčit, ale před vojnou jsem se na veterinární fakultu nedostal a po vojně jsem se již orientoval literárně."

Vaše práce přináší, minimálně z hlediska nás veganů, hodně etických dilemat. Jak se díváte třeba na praxi velkochovů, kdy je mládě, narozené poté, co vy krávu uměle oplodníte spermiemi býka, samici odebráno a jejím mateřským mlékem se živí jiný živočišný druh - tedy člověk, a tele putuje na jatka nebo do procesu další "výroby"?

"Velkochovy k nám nespadly z nebe. Evropě byly vždy bližší rodinné farmy, ale americké velkopodnikání z jedné strany a násilná sovětská kolektivizace z druhé sehrály své. Bez nejlepších TOP býků, bez minimálních nákladů za veterinární služby (zejména z důvodů prevence se tele po olízání odebírá, aby se omezilo předání patogenních zárodků) dnes nemáte šanci v mléčné konkurenci obstát. Nicméně žijeme v demokracii. Pokud se svobodná společnost shodne na tom, že bude chovatelům dotovat delší pobyt telete s matkou, včetně ztrát za mléko, protože každá matka zadržuje mléko především pro mládě, můžeme odchov zetičtit. Nad telátkem („To bylo strašlivé, to chudák telátko, / jak na jatky je táhli, jak se bránilo“ – překl. K. Čapek) nádherně zaplakal už na začátku minulého století francouzský básník, milovník i lovec zvířat Francis Jammes. Pláču s ním."

 

 

 

Vzhledem k tomu, že o zvířatech píšete básně, musí být váš vztah k nim velmi silný. Přusuzujete jim hodnotu jen z hlediska využitelnosti člověka a toho, co nám mohou dát (ať už po stránce materiální ve formě masa, mléka nebo kůže - nebo i pocitové), nebo myslíte, že jejich život má svou cenu i bez ohledu na nás, lidi?

 
"Každý tvor, každá rostlina, každý kámen má pro mne především hodnotu sám o sobě. Martin Buber však v Životě Chasidů napsal: „ Tím, že o ně člověk pečuje a užívá je ve svatosti, uvolňuje jejich duši.“ Bližší vztahy tudíž mohou vzájemně prohlubovat. Euroamerická civilizace stojí, zdá se mi, na trojici: chrám, dům, chlév. Oslabí-li se některá z těchto konstant, vznikají disharmonie. Například bez hnoje přichází půda o humus, déšť se nevsaje, pouze steče apod."

 
Jaký je váš pohled na antropocentrismus?
"Polský básník, nositel Nobelovy ceny za literaturu, Czesłav Miłosz poznamenal: „Kdo by mi chtěl vytýkat antropocentrismus v zemích / antropocentrického náboženství // nebo stejně tak antropocentrické nevíry?“ (přel. J. Mlejnek) Snažím se však si to aspoň uvědomovat. Neulpívat…"

Jaký význam měl ve vašem životě křest, ke kterému jste přistoupil poté, co jste dříve studoval jógu?
 
"Tehdejší socialistický realismus mi přestal stačit, Hledal jsem něco hlubšího. Jako dlouholetého judistu mě přitahovala jóga. Nejsem ale teoretik. Praktikoval jsem ji celým životem: tedy cvičení ásan, meditaci na dech, očišťování organismu, pěstování vlastnoruční zeleniny, žvýkání každého sousta apod. Velmi mě to obdarovalo, najednou jsem byl soustředěnější, vitálnější (hojily se mi i zubní kazy), jenže po určité době jsem pociťoval narůstající odcizování jak od nejbližší rodiny, tak celkově od života kolem sebe. Zkrátka cítil jsem, že ztrácím na lásce. Zároveň jsem jako důsledný vegetarián a posléze víceméně makrobiotik (semináře s paní Průchovou a doktorem Jonášem) začal mít zdravotní problémy. Úplně se mi rozházela výměna látková, celé tělo mne svědilo a musel jsem se mazat hormonálními mastmi. Vyhledal jsem proto odborníka s okruhu PPV (Přátelé přírodní výživy) a poté omezeně (2-3 krát týdně) zařadil i maso bližší člověku. Postupně se můj zdravotní stav upravil. Jóga, buddhismus či četba Bhagavadgíty mi sice pomohly vnímat svět spirituálněji, toužil jsem však zřejmě po ještě osobnějším vztahu… poté jsem nějak přes Kršnu přešel ke Kristu a obnovil svůj křest v dětství. Křest se obnovuje stále, každou mší svatou či každou službou bližnímu, neustále je zapotřebí vše sebestředné v nás proměňovat v „nebestředné“.
 
Vyjádřil jste v naší korepondenci myšlenku o důstojnosti oběti, která je podle vašich slov takováto: rostliny zvířatům, zvířata lidem, člověk Bohu. Nicméně Bůh lidi nezavírá do těsných klecí, neodváží nás v transportech na jatka, ani nám neodebírá po narození děti a nepije naše mateřské mléko… jak to děláme my zvířatům. V čem tedy tu lidskou oběť vůči Bohu vidíte? 
 
"Naznačil jsem přece, že je to zjednodušeně řečeno. Uvedu raději příklad. Abych měl vajíčka, chovám slepice. Slepice sezobou zrní, tím se jakoby rostlinný svět obětovává živočišnému, neboť i rostliny jsou živé a cítící (básnířka Milada Součková získala titul RNDr. prací O duševním životě rostlin). Když slepice přestane snášet, poděkuji ji za život (v kombinaci osobní a liturgické modlitby Otčenáš), co nejvíce košer (kéž by košer porážku neměli jen Židé) ji usmrtím a připravím ženě do kuchyně. A tak jako slepice sloužila mně a mé rodině (mám čtyři dcery), snažím se i já jako hospodář pravdivě podrobovat Hospodinu. Vždyť nejít na potrat, zachovat manželství, milovat i nepřátele – neřkuli napsat prostou báseň – nestojí oběti?"
 
O obětech se mluví hodně i ve Starém zákoně; trochu nadneseně se dá říci, že starozákonní Bůh byl hodně krutý a žárlivý, pro nezasvěceného člověka připomínal spíš nějaké pohanské božstvo. Jak vnímáte tento rozpor s Novým zákonem, kde je mnohem více zdůrazněný aspekt lásky a milosrdenství? A myslíte, že by měl člověk lásku a milosrdenství ve větší míře uplatňovat i vůči zvířatům, nebo jen v rámci vlastního druhu?

 
"Nový zákon nic neruší, jen zvnitřňuje. Hospodin („milosrdný a milostivý, shovívavý a nadmíru dobrotivý“ – Žalm 103, 8) je stále týž a na znamení dokonalého odpuštění člověku jako beránka obětovává svého syna Ježíše. Paradoxně však jakoby dnes křesťansky zástupná, nekrvavá oběť (srov. neosobní, úhledně zmrazené balíčky masa ze supermarketu) nenápadně způsobuje, že už nám před jídlem ani nepřijde, že máme jakýkoliv pokrm nejen jako oběť přijímat, ale po jídle se taky vůči celému stvoření obětavě chovat."
 
Jak vysoko máte postavený respekt k jiným názorům - tedy například lidí, kterým využívání zvířat pro maso a mléka vadí. Popřípadě respekt k samotným zvířatům, které by asi moc nesouhlasila, že je někdo může brát jako důstojnou obět - z jejich pohledu jim prostě transportem na jatka a porážkou přinášíme jen bolest a utrpení; asi dost těžko by se nechala o koncepu důstojné oběti s pohledem na řezníka přesvědčit, že to pro ně dobré a přirozené.

"Traduje se, že „jsme to, co jíme“ (Michio Kushi). Může-li být někdo čistým veganem, je to krásné: stává se rostlinným světem. Pro mne to nebylo možné. Možná i moje příjmení Volf (čili vlk) mi geneticky napovídá, že nemohu být býložravcem. Domnívám se pro to, že veganství není řešením pro všechny lidi na tomto světě. A z hlediska hlubinné psychologie mám ještě poznámku: člověk ztotožňující se s čistým veganstvím by neměl zapomínat ptát se sám sebe, zda v jeho životě dostatečně proběhl tzv. sňatek se stínem, s přijetím svých temných a potlačovaných stránek. Jestli v sobě svými vnějšími postoji zároveň nevytěsňuje vše biologické, co taky krvácí, potí se nebo živočišně páchne. O transportech na jatky, jakož o vlastní porážce toho vím mnoho. Pracoval jsem jistý čas i jako závozník a nakupovač dobytka na jatkách v Kroměříži. Pokud vyháníte vepře na rampu, pokaždé některý kus „bočí“. Nenaštvat se, ustát tuto situaci klade značné nároky. Jako veterinární studenti jsme na praxi počítali, kolik ran palicí býk snese. Byli i býci, kteří vstali čtrnáctkrát. Naštěstí používání palice je už ze zákona zakázáno a místo tyčí lze k nahánění používat postrkovače na baterii. Když však zahlédnu na internetu záběry, jak někde dovádivě manipulují s dobytčetem pomocí vysokozdvižného vozíku, nedivím se, že někdo přestane jíst maso. Lidé nejsou beránci – ostatně i mezi nejtěžšími zločinci se najdou vzoroví vegetariáni –, ale pouze kvůli tomu, že někteří rodiče týrají své děti, nepřestanu mít vlastní."
 
 
 
Jaký máte pohled na schopnosti zvířat cítit emoce, ať už pozitivní, nebo negativní? Píšete o tom v básních, ale na druhé straně vás živí živočišná výroba, která se hlavně v případě velkochovů na emoce zvířat vůbec neohlíží, její motivace je maximalizace zisku - ať už z masa, nebo mléka. Připadá vám tohle komerční pojetí v pořádku?

"Vědci, zejména v posledních letech přesvědčivě dokazují, že naše rozdíly jsou spíše kvantitativní, nikoliv kvalitativní… Letos je tomu třicet let, co krávy připouštím a mohu svědčit o mnoha pozitivních změnách, jež se udály. Namátkou: změna vazného ustájení na volné, zavedení větráků a osvěžovačů vzduchu, přijetí zákona č. 246 Sb. na ochranu zvířat proti týrání. Sami chovatelé si velmi uvědomují, že klima a pohoda ve stáji (welfare) má příznivý dopad na dojivost, že nadměrný stres při porážce snižuje kvalitu jejich produktů atd. Ale ještě se vrátím k vaší základní vnitřní otázce, kterou neustále obměňujete… jestli zabít zvíře nevyjde nastejno jako zabít člověka. Já se domnívám, že v tomto případě jde o rozdíl kvalitativní. Že duchovní zatížení, které člověk zakouší teprve, dá-li se na pokání, je při zabití člověka (i nenarozeného) nebetyčně tíživější, než když zabije kapra nebo ovci, které ostatně i Ježíš jedl. Avšak platí: Bůh suď."

 
Hodně o své práci přemýšlíte a píšete o ní i poezii - například nedávno vydanou sbírku Chlévská lyrika. Jaký přístup k tomu mají vaši kolegové? Přemýšlejí o ní také, nebo ji berou jako rutinu?

Vyšly mi čtyři sbírky poezie a básnický deník Srdcář. Zvířecí motivy se v nich vyskytují hojně, zejména týkající se skotu. Chlévská lyrika, s podtitulem „aneb zvířata nám odcházejí ze života“, je můj ediční pokus. Jedná se o básnickou antologii z naší i světové poezie na téma zvíře, chlév, dvůr, pastva, jatky; doprovázenou snímky našeho světoznámého fotografa Jindřicha Štreita. Chtěl jsem tímto nějak podpořit ten nejzákladnější vztah mezi člověkem a zvířetem, v němž domestikovaní tvorové sehrávají nezastupitelnou úlohu. Kdo se nikdy nestaral o zvíře, nebál se o něho, když mu zaběhlo, nezvracel s ním, když zvracelo, a říká, že miluje zvířata, jde o iluzi. Člověk pracující se zvířaty mi připadá reálný, vyvážený. Ne nadarmo posílají psychoterapeuti v USA duševně nemocné na zemědělskou farmu (animoterapie)… Jistěže z celkového vzorku potkáváte i takové, kteří propadají rutině. Ale daleko více se jich raději načas zadluží (viz cena mléka pod výrobními náklady), než aby opustila zemědělství (půdu, krajinu). A Stanislav Zedníček, básník, vězeň komunismu a svého času ošetřovatel v zoo, poznamenal moudře: „Kdo nemiluje / zvíře ve zvířeti / miluje zvíře v sobě“.


 
Jaký je váš vztah k ekologii obecně, nejen ke zvířatům? Myslíte, že příroda je tady proto, aby ji lidé maximálně využívali a brali si z ní, co se jim zachce, nebo je vám spíš bližsí koncept Gaiy, tedy vzájemné propojenosti?

 
"Líbí se mi indiánský přístup… Když se třeba dívám na záběry umírající fauny a flóry kupříkladu v důsledku katastrofického sucha, žízním s nimi, ale neodvracím se tímto od matky přírody. Má vlastní moudrost. A jak přesvědčivě dokazuje ve svých knihách Josef Šmajz (Ohrožená kultura), klidně se zbaví vyššího života. Přímluvným světcem je mi v tom ohledu či v úzkostech sv. František z Asissi nazývající slunce sestrou, vlka bratrem. Teologem kněz a přírodovědec Pierre Teilhard de Chardin kázající o „svaté hmotě“. Lidstvo se od svobody „zničení“ propracovává ke svobodě „tvoření“ (klonování, manipulace s genovou matricí). Bude potřeba, aby nezapomínalo na pokoru, na „chrám“."

  
Pozn VF.: Je paradoxní, že Zdeňku Volfovi se podařilo vcelku přestě vystihnout v jedné odpovědi pojetí celého projektu Vegan fighter: a to, když píše: "člověk ztotožňující se s čistým veganstvím by neměl zapomínat ptát se sám sebe, zda v jeho životě dostatečně proběhl tzv. sňatek se stínem, s přijetím svých temných a potlačovaných stránek. Jestli v sobě svými vnějšími postoji zároveň nevytěsňuje vše biologické, co taky krvácí, potí se nebo živočišně páchne." Přesně na tyhle otázky nám osobně dávájí odpovědi bojové sporty a vůbec náš přístup ke světu kolem. Svůj sňatek se Stínem hledáme mj. právě i ve férovem a rovnoceném boji se soupeři a soupeřkami, kteří proti nám stojí v ringu nebo ultimátní kleci; ne v tom, že kvůli nám budou trpět a umírat bezbranná zvířata.

Jestli podle našeho názoru něco člověka vzdaluje přirozeným instiktům, tak je to moc, kterou má díky své technologické převaze nad jinými živými tvory a kterou vůči nim zneužívá; a navíc vše, co s tím souvisí, vytěsňuje a nechce vidět. Maso je, přesně jak píše Zdeněk Volf, jen úhledný a strerilní balíček v supemarketu, co nejvzdálenější živému tvoru, který kvůli němu dlouhou dobu trpěl a zemřel. 
Zpět na Z druhé strany