Jez a běhej - recenze knihy ultramaratonce Scotta Jureka

Možná jste ten pocit už zažili: zahlédnete, uslyšíte, nebo odvážnější i prožijete příběh, který se do vás otiskne a vy už při jeho prvních slovech nebo obrazech ucítíte, že se stal navždy vaší součástí; že jste díky němu víc živí, blíž sami sobě a tajemstvím (i těm temným) kolem vás. Že odkryl tu část vaší osobnosti, kterou se dotýkáte archetypů v sobě; že vás učí jim porozumět a radovat se z hledání. Scott Jurek ve své knize Jez a běhej jeden takový příběh vypráví. Je o něm – ale jak píše v prologu, může být i o vás.

 

 

 

Údolí smrti a života

 

„Byl jsem ostýchavé dítě s vysokým krevním tlakem,“ začíná své vyprávění Jurek.„Vyrostl ze mě hubený kluk, ze kterého si vrstevníci rádi utahovali a volali na něj ‚chcípáčku‛. Ve škole jsem nepatřil k nejrychlejším, nejsilnějším a dokonce ani nejchytřejším. Nic mě neodlišovalo od ostatních, byl jsem jako každý jiný. A potom jsem něco našel.“

 

Je mnoho míst, kde hledat, a to, na které nás Jurek přivádí jako první, se jmenuje Údolí smrti. Je hodina před půlnocí a vzduch je pořád rozžhavený na 40 stupňů. Jurek má v nohách 70 mil běhu (112 kilometrů) v údolí, kde lidé umírali, když jen šli. Před sebou má dalších 65 mil, přes sto kilometrů na jednom z nejnáročnějších závodů na zemi, ultramaratonu Badwater.

 

Již tato první kapitola vás zcela pohltí a ukáže, že vaše limity psychické i fyzické odolnosti, ať jste si je jakkoli hýčkali a pochvalovali, jsou ve světle toho, co prožívají ultramaratonci, na úrovni přecitlivělých bolestníčků. Vnímání toho, co lidské tělo a vůle dokáže a jakou bolest a zátěž může snést, se v tomto sportu posunula někam, kde to může citlivějším čtenářům zavánět bezmála perverzí. „Náš sport je bohatý na dlouhé úseky agónie, halucinace a zvracení jsou pro mě a mé kolegy ultramaratonce asi tak běžná věc, jako zablácené trenýrky pro děti hrající fotbal,“ píše Jurek. 

 

 

Ultramaratony se běhají v kuse, měří běžně přes 200 kilometrů tím nejpříšernějším terénem, ve vedrech přes čtyřicet stupňů nebo naopak třeskutých mrazech (někdy i v jednom závodě – převýšení bývá běžně několik tisíc metrů) a trvají desítky hodin bez spánku a odpočinku. Běžci u nich kolabují, po pádech dobíhají se zlomeninami (Jurek zmiňuje případ běžkyně Carolyn Erdmanové, která spadla ve skalách a doběhla s otevřenou čéškou – prý jí v posledních kilometrech, které bývají nejagoničtější a často plné halucinací, velice fascinovalo, jak je kost bílá; jen zázrakem pak unikla amputaci nohy), puchýře na jejich nohách jsou běžně takové, že si musejí nechat vytrhávat nehty, aby ulevili tlaku. A získavají si respekt kolegů; někteří třeba tím, že když z naprostého vyčerpání začnou zvracet, ani nezastaví – pro ty nejtvrdší je zvracení naopak impulzem k tomu, aby ještě zrychlili. Zvláštní svět? Nejspíš ano. A Scott Jurek, jeden z nejlepších a nejúspěšnějších ultramaratonců světa, jím prochází už dlouhé roky na čistě veganské stravě. Copak moudrého by mu asi řekli někteří výživoví poradci, jejichž nejnáročnější sportovní aktivita z vlastní praxe je jízda na rotopedu v klimatizovaném fitnesscentru a kteří sebejistě tvrdí, že bez jejich oblíbeného masa vám hrozí anemie, totální ztráta svalů a celkový fyzický kolaps?

 

Cesta Jureka k veganství je přitom stejně fascinující, jako do světové ultramaratonské špičky. Jurek v ní boří další oblíbený mýtus, že veganství je nějaký módní výstřelek rozmazlených městských dítek, která znají zvířata tak akorát z televize a vegansky se stravují kvůli nějaké své pitoreskní útlocitnosti. Jurek vyrůstal v typickém americkém zapadákově a jeho rodiče (zejména otec – matka procházela již od jeho dětství vleklou a těžkou chorobou) ho vedl stejným směrem, jak vedou američtí otcové na venkově takřka všechny své děti: učil ho lovit, stahovat a vyvrhovat zabitá zvířata, sbírat kameny na polích, pracovat do padnutí (heslo Jurkova otce, které se pak jako leitmotiv, i když v jiném kontextu, vine celou knihou, je „Někdy prostě musíš“). A když chtěl někdy malého Scotta za něco odměnit, místo úsměvu a pochvaly, na které byl velice skoupý, ho vzal do fastfoodu na dvojitý hamburger. Jak se s tímto backgroundem, ve kterém je maso symbolem bohatého a výživného jídla a večeře ve fast foodu vrcholnou odměnou, stát veganem?

 

 

Cesta k veganství

 

I když se někteří vegané dívají na ty, kteří k tomuto životnímu stylu došli kvůli zdravotním důvodům a fyzické výkonnosti (nicméně později se u přemýšlivého Jureka silně přidaly i etické a enviromentální důvody) a nikoli primárně z etických důvodů, poněkud skrz prsty, Jurekův příklad ukazuje, jak nesmírně efektivní a hlavně trvalá může tato cesta být. Jurek začal sportovat již od dětství – ostatně mnoho jiného mu ani nezbývalo: bydleli několik kilometrů za městečkem se školou a dostat se při plnění množství domácích prací na vyučování včas jinak, než během, ani nešlo. Poté, co vyzkoušel několik tradičních amerických sportů jako například baseball, zakotvil u běhu na lyžích a stal se poměrně úspěšným běžkařem. Nicméně mantinely, ve kterých se jako velice chudé dítě bez pořádného vybavení, s typickou nezdravou americkou stravou a bez kvalitních trenérů pohyboval, mu neumožňovaly nějak víc prorazit. Velká změna pro Jureka přišla na prvním delším soustředění, kam se mu podařilo díky píli dostat. „Dostávali jsme tam zeleninové lasage, všelijaké saláty a čerstvý celozrnný chléb. V té době se mi zdálo cokoli složitějšího, než ledový salát, velmi odvážné, ne-li vyloženě sofistikované. A celozrnné pečivo nebo vařený špenát? To pro mě byla úplná exotika,“ píše Jurek.

 

Jenže na soustředění neměl na vybranou a tak všechno jedl. „Ani jsem nemohl uvěřit, jak to bylo chutné. A ještě úžasnější bylo, jak výborně jsem se cítil. Na tom soustředění jsem trénoval víc a častěji než kdy předtím, přitom mi nikdy nebylo líp a necítil jsem víc síly.“ Jurek postupně zjišťoval, jak zásadní je vliv správného stravování na fyzickou i duševní výkonnost a doslova experimentoval sám na sobě (internet byl v té době ještě v plenkách a dobrat se na malém americkém městě k nějakým relevantním informacím bylo nesmírně těžké). Postupně zjišťoval, že rostlinná strava obsahuje více vlákniny, která urychluje její průchod trávicím traktem a tím minimalizuje vliv toxinů. Že je bohatší na minerály, vitamíny a další látky jako lykopen, lutein a betakaroten, které přispívají k ochraně před chronickými nemocemi. „Navíc obsahuje méně rafinovaných sacharidů a transmastných kyselin, které přispívají k rozvoji srdečních chorob a jiných zdravotních obtíží,“ uvádí Jurek. Své výzkumy sám na sobě pak shrnuje poměrně lapidárně do jedné věty: „Jsem zdravější a vydržím běžet déle a rychleji, protože se živím rostlinnou stravou.“

 

Pro veganské sportovce – ale i další vegany, kteří již pochopili, že pokud chtějí někoho přesvědčit o prospěšnosti rostlinné stravy, musí i na nich osobně být jasně vidět její pozitiva – představuje kniha doslova zlatý důl cenných informací. Jsou v ní desítky vynikajících receptů, které jsou tématicky umístěné za každou kapitolou a podrobně rozebírají použité ingredience například skrz obsah bílkovin, sacharidů (pro běžce jsou jako zdroj energie nesmírně důležité), vitamínů apod. Jurek se nijak netají svým gurmánstvím, chutí experimentovat a inspirovat ostatní. Kniha by tedy uspěla sama o sobě i jen jako výborná veganská kuchařka, směřující k co nejvyváženější rostlinné stravě, poskytující dostatek energie a síly pro ty nejnáročnější a nejextrémnější sporty.

 

 

Běž a nikdy se nezastavuj

 

Části o veganství jsou zasazené do popisů Jurekových závodů, z nichž některé doslova berou dech svou náročností. Takový maraton (42 kilometrů) je v tomto kontextu pro tyto extrémní běžce jen lehčí rozcvičkou, při které si příjemně promýšlí taktiku na zbylých třeba dvě stě kilometrů, které navíc běží ve vražedném tempu a po tratích, kde platí jediné – čím náročnější, tím větší výzva. Brodí se tak ledovými potoky, šplhají po nekonečných kopcích (oblíbené jsou ultramaratony po horách, v nadmořské výšce kolem 4 000 metrů), utíkají pumám a medvědům, povídají si ve stavu blízkému agonii se šklebícími se skalami a mumlajícími stromy, které, jak píše Jurek, mozek tvrdošíjně odmítá uznat jako pouhé přeludy. Běh se mění v totální drogu a opojení, v transcendentální a hraniční zážitek, vypalující se do duše. Je to absolutně individualistický sport, který však rodí silná přátelství. Sport vedoucí k pokoře (každého, včetně Jureka, některý závod porazí a on musí odstoupit pro naprosté vyčerpání – v horším případě pak na trati dokonce zahyne), k tomu, že v sobě nacházíte síly, o kterých jste neměli ani tušení, že by mohly existovat.

 

Stejně jako v částech věnovaných veganství, i zde je spousta cenných informací například k technice běhu, strečinku, nebo různých tréninkových tipů. Jurek popisuje své krize na tratích, to, jak přežít dlouhé hodiny běhu vyprahlou pustinou, nebo jak nádherný a inspirativní je běh krásnou přírodou, kdy se dostanete v porozumění světu kolem na zcela novou úroveň. Velice zajímavé jsou i metody vodičů, což jsou lidé, kteří v druhé půlce trati na některých závodech mohou doprovázet vyčerpané běžce, informovat je o mezičasech a průběhu závodu a různě je hecovat. Jurekovým vodičem je většinou nejlepší přítel Dusty, který používá značně netradiční metody: totálně vyčerpanému Jurekovi s oblibou při běhu oznamuje, že je uplná nula a jestli spadne a už nevstane, bude nula ještě větší a navíc se nadosmrti ztrapní, protože ho předběhnou další totální nuly, které už se řítí za ním. Dusty s oblibou deptá a demoralizuje i soupeře, například v závodě Hardrock, vedoucímu přes Skalisté hory, který Jurek absolvoval s vymknutým kotníkem, oznamoval běžcům, které Jurek předstihnul, že je právě předběhl týpek, co má kotník jako bramboru a ať to tedy radši rovnou zabalí.

 

 

Tajemství temného čaroděje

 

Jak naznačují už i názvy kapitol knihy (Tajemství temného čaroděje je jednou z nich), některé části jdou k tématům, které na první pohled s během souvisí jen volně; nicméně jak Jurek upozorňuje, běh je jen jedna z cest k tomu podstatnému a mnohdy i vytěsněnému v našich životech. Mluví tak například o chorobě své matky, která trpěla roztroušenou sklerózou a o tom, jak nesmírně těžké to pro ně jako děti bylo. O odcizení otci, o svých pochybách, rozvodu a o tom, že se vlastně celý život jen potýkal s dluhy (ultramaratony byly v té době absolutně nekomerční sport); ale i o bězích s plachými indiány, kteří podávají bez tréninku, v roztrhaných sandálech a pončech naprosto neuvěřitelné výkony a často poráží nejlepší světové běžce, když výjimečně dojde k vzájemnému měření sil. Mluví o setkání s „temným čarodějem“ Deanem Potterem, do jehož chatky v horách se uchýlil po smrti své matky v jedné z nejtěžších krizí svého života a který ho učil chodit v horách na tenkých lanech nad propastmi a pomáhal mu najít odpověď na otázku, jestli má s běháním skončit a kam jeho život vlastně směřuje. Tyto velice osobní části knihy jsou nesmírně silné a inspirativní, navíc skvěle napsané. Příběh je o to silnější, že se nejedná o beletrii, ale autobiografii psanou v ich formě, takže se do něj můžete ponořit ještě silněji a samozřejmě i promítnout vlastní cestu.„Neexistuje žádná cílová čára,“ uzavírá Jurek svou knihu. „Směřujete za nějakou vidinou, ale jestli jí dosáhnete či nikoli je sice důležité, ale ne nejdůležitější. Ze všeho nejvíc záleží na tom, jak za svým cílem jdeme…

Každý sledujeme jinou cestu. Kvalitní strava a běhání pro radost mi pomohly najít tu mou. Mohou vám pomoci najít i tu vaši. Nikdy nevíte, kam vás vaše cesta zavede.“

 

 

 

Autor recenze: Jan Müller

Jez a běhej - moje nečekaná cesta k úspěchu na ultramaratonu

Scott Jurek (společně s Stevem Friedmanem)

Vydalo nakladatelství Mladá fronta v roce 2013