Chci dál inspirovat k nacházení síly v soucitu - rozhovor s Lindou z VF

Po rozhovoru s 216 centimetrů vysokým veganským basketbalistou Romanem Halíkem  nebo Honzou Müllerem, publikovaným nedávno zde  přinášíme představení další z těch, kteří se na projektu Vegan fighter podílejí. Tentokrát dostane slovo Iva Linda Maruščáková, která je spoluzakladatelkou VF a aktivně trénuje thaibox a poledance. Linda má s vegetariánstvím a veganstvím mnohaleté zkušenosti z praxe (bez masa se stravuje přes dvacet let) i teorie – vystudovala  psychologii, ekologii a etologii (věda o chování zvířat) na Karlově univerzitě v Praze.
Kromě toho díky práci jako letuška zná velice dobře situaci v oblasti veganství takřka v celém světě. Privátní praxe psycholožky a koučky jí pak přináší zajímavý pohled na otázky postavení veganství v našem světě.
 
Více o Lindě se dozvíte v tomto rozhovoru:
 


Lindo, můžeš na začátek říct něco o sobě, čím se zabýváš, pracovně i ve volném čase a jak dlouho se stravuješ vegansky?

"Pracuji jako jungiánská psycholožka a koučka, nejčastěji se klienty a klientkami zabýváme trasformačními krizemi a celkovým osobnostním rozvojem, mezi který někdy řadíme i otázky zdravého životního stylu - a to jak v soukromé praxi, tak v pražském Ústavu leteckého zdravotnictví. Věnuji se také konzultantské a rozvojové činnosti v korporátní sféře, například personálnímu výběru managementu českých bank. Protože mám ráda cestování, začala jsem během studia pracovat jako letuška u ČSA a tam působím dodnes. V současné době také dokončuji doktorandské studium etologie a před lety jsem také vystudovala ekologii.
Velkou část mého života i srdce ale naplňují neziskové organizace. Poté, co jsem v několika z nich působila, jsme se s přáteli rozhodli založit své vlastní, takže v současné době stojím za Vegan Fighterem a dál i Českou veganskou asociací Etickým spotřebitelstvím , i když na ty nám v poslední době nezbývá moc času, za což se omlouváme.
Volný čas... snažím se do něj zařazovat tréninky thaiboxu a poledance, ráda běhám a chodím do posilovny a mám doma dva psy - jednoho z brněnského útulku a druhého zraněného z Venezuely, odkud jsme organizovali poměrně adrenalinovou záchrannou akci.
Maso jsem přestala jíst kvůli zvířatům ve svých 12ti letech, čistě rostlinně se stravuji 15 let a poslední dva roky se hodně blížím k raw veganské stravě." 
 
Můžeš prozradit, co tě v životě inspiruje? 
 
"V životě mě inspirují intenzivní prožitky všeho druhu a také zvířata a některé děti, svou přirozeností, nekomplikovaností a přímostí. Hodně inspirace mi přináší setkání se silnými lidmi s vlastní životní cestou a společná práce založená na silných hodnotách. Pak také objevování na cestách, prožitky pohybu a určitě mě moc inspiruje příroda a někdy i hudba. V jednu dobu mi hodně inspirovala smrt, se kterou jsem se setkávala i pracovně a mohu potvrdit známé rčení, že toto setkání teprve člověka naučí dobře žít, intenzivněji prožívat."
 
 
 
 
Jaký byl pro tebe hlavní impulz k přechodu na veganský životní styl?

Pro mě to byla jednoznačně zvířata. Mám je moc ráda a nechci, aby žádné z nich jakkoli muselo trpět.
Jako dítě jsem přemýšlela nad tím, proč některá zvířata máme rádi a jiná jíme. Když jsem tehdy jako malá jezdila na vesnici, pozorovala jsem tam jednou prase v chlívku a přišlo mi divné, proč musí být zavřené a pak zemřít - přišlo mi stejně hravé a vnímavé jako můj pes, kterého jsem tehdy měla.
Zvířata odjakživa vnímám stejně jako lidi, jako tvory plné života a tohle mi prostě nedávalo vnitřně smysl. Asi ve 12 letech jsem tedy maso přestala jíst a po pár letech jsem cítila, že je čas vynechat i mléko a vejce. V obou případech bylo zajímavé, že jsem se ráno vzbudila a prostě “to přišlo”, nějak se to vnitřně vyvinulo. Musím ale trochu s nadsázkou dodat, že veganství pro mne osobně byla opravdu velká oběť. Maso i další živočišné produkty jsem, co se chuti týče, měla moc ráda, a kdyby za ní nebylo to velké utrpení, chutnaly by mi dodnes. Mám krevní skupinu B a to je lovec – takže možná proto. :)
K etickým důvodům se později díky studiu ekologie přidaly ale vcelku silně i důvody související s environmentálními důsledky chovu zvířat a samozřejmě i zdravotní výhody veganské stravy – větší množství energie, čistší a lehčí pocit a celková lepší kondice. To asi zná každý vegan, nebo veganka.
V posledních letech mi hodně vyhovují raw veganské výrobky, hodně jím různé raw tyčinky a výrobky, ořechy, ovoce, ovocné koktejly a doplňuji to různými vegan proteiny a objevila jsem také úžasné účinky tzv. superpotravin a stále častěji to vše zařazuji. Teplé jídlo jím teď už málokdy – přijde mi, že mi bere energii.
 
 
 
 
Jsi spoluzakladatelkou projektu Vegan Fighter – jak vznikl a proč?
 
"Vegan Fighter jsme založili s kolegou Honzou, a to nejen proto, že máme oba dva rádi bojové sporty, ale i proto, že máme oba moc rádi zvířata. Přála jsem si vytvořit projekt, který by ukázal vegany a veganky v jiném světle, než jako vyhublé, esoterické podivíny, jak si je stále někteří lidé představují. V rámci VF bychom lidem co nejširšího spektra rádi přinášili inspiraci jak žít zdravě, být ve vynikající kondici a zároveň být ohleduplný ke zvířatům a přírodě. A hlavně to, že obojí lze spojit úplně v pohodě, příjemným způsobem a nemusí jít dokonce ani o nějaký krajní asketismus, jak si lidé veganství také často představují.
Já sama osobně nejsem příliš stoupenkyní negativního emočního tlaku, jaký občas někteří lidé stravující se vegansky na okolí vyvíjejí – neříkám, že mu nerozumím, protože to, co se se zvířaty děje, je objektivně hrozné. Spíše bych ale ráda, aby si lidé nacházeli svojí vlastní cestu, a to pozitivním, inspirujícím způsobem, protože ta pak bývá v jejich postojích často trvalejší. A pokud je to pro někoho v současnosti jen to, že konzumaci masa omezí nebo bude kupovat netestovanou kosmetiku, i za to budu pro zvířata ráda, i když zároveň budu dál ukazovat, že lze udělat víc.
Příklady vynikající sportovní kondice profesionálních i amatérských veganských sportovců a sportovkyň, jejich špičkové sportovní úspěchy, které na VF přinášíme, mně osobně přijdou jako ten nejlepší příklad pro jeden z argumentů, který mnoho lidí od veg způsobů stravy stále odrazuje - zda lze s touto stravou skutečně být zdravý a fit. Stejně důležité mi pak přijdou i informace, které se s těmito tématy pojí, ať už konkrétní tipy na různá veganská jídla nebo cokoliv, co se k veg životnímu stylu vztahuje a činí ho příjemnějším. Neméně důležité jsou však i objektivní informace o tom, jak zvířata skutečně trpí. Jenom tak pak mohou podle mne lidé převzít plnou zodpovědnost za to, co dělají a jak žijí; ne že budou jen před tím, co je pro ně těžké zavírat oči a tak podporovat to obrovské utrpení, kterým miliony zvířat denně na světě prochází.
No a určitě bych byla i ráda, kdyby VF přinášel i stávajícím veganům a vegankám – hlavně těm sportujícím - občas v něčem inspiraci a moc bych si přála, aby na svůj krásný a ohleduplný životní styl byli patřičně hrdí."
 
 
 
Díky svému studiu a vědeckým pracem máš o zvířatech spousty informací. Můžeš shrnout, jak ty sama zvířata vnímáš - po stránce racionální i emoční...


Zvířata jsou pro mne zajímavé, živoucí bytosti, jejichž život má pro mne stejnou cenu jako jakýkoliv jiný život. Bylo by mi vnitřně velmi nepříjemné, kdyby kvůli mně musel nějaký jiný živý tvor trpět – zejména pokud mám na výběr v něčem tak jednoduchém, jako přizpůsobení svých chutí.
Osobně vnímám zvířata celý život stejně, na tom dětském, intuitivním vnímání prasete v chlívku se nezměnilo studiem vůbec nic.  Jen jsem víc pochopila na základě studia reálných etologických potřeb zvířat to, jak skutečně trpí a ta míra je objektivně vzato v mnoha případech větší, než si lidé umí představit. V rámci vědecké práce jsem se také setkala s mnoha lidmi, kteří zvířata intenzivně studují a silně pro zvířata cítí, i když třeba nejsou vegany ani vegetariány – to celé mi jen utvrzuje v tom, že reálné lidské projevy vztahu ke zvířatům jsou spíše záležitostí získaných postojů, než toho, že by lidé byli krutý a neempatický biologický druh. Zvenku by to tak asi mohlo někdy pro nestranného pozorovatele totiž i docela vypadat. A v tomto případě bohužel víc, než v čemkoliv jiném.
 
Jaké máš jako klinická psycholožka vysvětlení proto, když tolik lidí říká, jak miluje zvířata (a zřejmě to i tak cítí) a přitom jim nevadí je jíst, když informace o otřesných podmínkách, v jakých zvířata ve velkochovech žijí a o tom, jak to vypadá na jatkách, jsou už obecně známé?
 
Já v tom vidím jeden velmi důležitý moment – složité a někdy ne zcela vědomě zvládnuté fungování lidské psychiky. Kdykoliv totiž prožíváme něco nepříjemného, má naše psychika tendenci to nějakým způsobem zpracovat a vést nás směrem ke spokojenějšímu stavu; to je adaptivní reakce. Během celého života tak třeba v některých případech vytěsňujeme pryč z vědomí to, co nám není úplně příjemné, obhajujeme si různými vedlejšími důvody, proč nemůžeme jednat tak, jak třeba někdy cítíme, že bychom měli nebo promítáme naše vnitřní nepříjemné pocity na okolí – za všechny jen několik nejznámějších způsobů tzv. obranných mechanismů.
A to je patrně i tento případ – posuneme z vědomí ven to “nepříjemné”, protože utrpení, ať už lidské nebo zvířecí, pro většinu lidí přirozeně nepříjemné je (kolikrát jste slyšeli “Neukazuj mi ty záběry z jatek, já to nemohu vidět.”). Dochází pak k přesně takovým zmiňovaným paradoxním situacím: na jedné straně láska ke svému psovi, na druhé jiné, stejně vnímavé zvíře na talíři. Pamatuji se na jeden úplně extrémní příklad, kdy jsem mluvila s jednou ženou provádějící pokusy na živých zvířatech, která měla zároveň doma psa, kterého velmi milovala. Reakce na poukázání rozporu byla dost emotivní...
Co v udržování těchto postojů napomáhá jsou i další obranné mechanismy – např. zmíněná racionalizace (“Zvířata jsou přeci k jídlu určená”) a je jich daleko více. Schválně je kolem sebe zkuste pozorovat.  
Co však vnímám jako potenciálně horší, nebezpečnější, je obecná platnost a rozšířenost takových nezvědomělých mechanismů napříč společností. Sociální tlak pak vyžaduje velkou vnitřní sílu stát si za svým, jít svou vlastní cestou, stejně jako v jiných, podobných tématech. A proto si moc cením lidí, kteří tohle dokázali.
 

 

Mnoho lidí odrazuje od veganství mimo jiné to, že musejí být v podstatě neustále v opozici vůči okolí, které se stravuje konvenčně, že na ně neustále někdo útočí a musejí svůj životní styl stále dokola obhajovat. Máš nějakou radu, jak po psychické stránce tento tlak nejlépe ustát? A jak se v těchto situacích chovat?

Když navážu na předchozí otázku, je tím hlavním asi dostatek vnitřní síly tyto situace ustát. Tu každý nacházíme někde jinde a důležitá je při ní určitě i míra osobní vnitřní motivace. Dále i ujasnění si toho, jak chceme, aby tyto situace probíhaly, jak nám v nich bude dobře a jak s nimi budeme spokojení, a pak je tímto směrem sami aktivně směřovat. Nenechat se tedy vmanipulovat do situací, které by nám osobně byly nepříjemné – zejména česká společnost je na jakkoliv odlišné názory na život velmi citlivá a projevuje někdy vysokou míru netolerance skrytou agresí ve formě jízlivosti, narážek... to určitě mnoho z alternativně se stravujících nebo žijících lidí dobře zná.
Pokud tedy například cítíme, že nemáme chuť diskutovat s někým, kdo se chová vůči našemu názoru bez respektu, nediskutujme s ním – slušně z debaty vystupme, klidně s poukázáním na to, že až bude mít opravdový zájem, velmi rádi na diskuzi v budoucnu navážeme.
Pro podporu veganského životního stylu a tím i lepšího života pro zvířata je velmi důležité, abychom tato témata předkládali okolí pozitivně. Je rozhodně efektivnější jít sami spíše svým pozitivním příkladem a inspirovat něčím zajímavým, než tyto otázky vnucovat okolí, byť mohou být pro nás osobně sebepalčivější. Ne každý je ve svém aktuálním vývoji v bodě, kde se dokáže podívat  na krutost, která je objektivně na zvířatech páchána, skutečně naplno – vyžaduje to pak totiž samozřejmě poměrně zásadní změny v osobních postojích i činech. A na to nemusí být každý připravený, někdo k tomu může ale dojít postupně nebo později.
Je také dobré si uvědomit, že jsme každý více nebo méně odlišný a že tedy každý z nás vnímá svět trochu jinak. Ke každému pak vede logicky i trochu jiná cesta,  pokud hovoříme o veganství. Někdo bude dobře reagovat ne emoční argumenty, např. v podobě obrazů investigativně dokumentujících krutost ve velkochovech, jiný ale uslyší spíše na tvrdá, emocí prostá a objektivní fakta FAO, která dokládají míru obrovského znečištění velkochovy nebo objektivní data etologického výzkumu. Je tedy dobré se naučit se využívat i způsoby, které nám osobně nejsou vlastní, ostatním však mohou vyhovovat lépe. To ale platí samozřejmě pro komunikaci obecně.
 
Podle mne je celkově jediným způsobem, jak postoje vůči zvířatům pomalu měnit, vhodné a nenásilné kombinování ukazování skutečné reality s nabízením vhodných alternativ – to vše pozitivním přístupem. Negativní by totiž opět mohl aktivovat nějaké záludné obranné mechanismy. :)  
 
Kromě práce v neziskovém sektoru se věnuješ i bojovým sportům - můžeš říct, co ti přináší? A co další sporty?


Bojové sporty mám moc ráda. Přináší mi samozřejmě dobrou fyzičku, celkově mnohem větší výdrž a schopnost se třeba i v případě potřeby lépe fyzicky bránit.  Pro někoho možná překvapivě jsou pro mne také spojené s psychikou lidí, kteří je dělají. Nedávno jsem přemýšlela nad tím, že u mnoha z nich vnímám často podobné psychické založení, a to hlavně v oblasti emocí – někde v hloubce jsou tito lidé někdy více citliví.
No a určitě je pro mě osobně cenná i poměrně dobrá možnost sáhnout si na svou duši v ohledech, které jinak příliš poznat nejde, např. na svoje fyzické i psychické limity, schopnost čelit bolesti, vytrvalost. A co mne na nich také moc baví je nutnost koncentrace na aktuální, přítomný okamžik – v tomhle smyslu je to vlastně ta nejlepší, aktivní meditace.
 
K těm dalším sportům... energii z bojových sportů vyvažuji také poledancem, což je tanec u tyče. Ten mám ráda kvůli spojení krásy, elegance a silové práce – mám radost z každé další figury, která se mi na tyči povede. Nevím, jestli je to tak patrné i zvenku, ale je to velmi náročný sport.
 
 


Vegansky se stravuješ už patnáct let a několik let předtím i vegetariánsky... jak vnímáš vliv rostlinné stravy na tvoje zdraví?


Cítím se dobře a mám spousty energie – hodně lidí se mi ptá, jak zvládám to všechno, co dělám a já trochu s nadsázkou odpovídám, že i tak, že jím vegansky.  Je v tom samozřejmě víc věcí, které vás nabíjí k tomu, co děláte, ale vliv stravy je obrovský.
A i za ty dlouhé roky stále žasnu, jak mi každý další posun ve stravovacích návycích přináší nová pozitiva – relativně nedávno jsem začla inklinovat k raw stravě a i tady vnímám to, co jsem před tím vnímala při přechodu na vegetariánství a pak i na veganství – další nárůst energie, lehkost a zároveň síly k poměrně náročnému sportovnímu zatížení; někdy jdu z tréninku poledance na thaibox nebo do posilovny a to je objektivně hodně fyzicky náročné. Jsem ale asi dalším z řady živoucích příkladů, že veganství je i dlouhodobě typ stravy, která vám skutečně může dát všechno, co k životu potřebujete.
Samostatnou oblastí je i pak zjemnění smyslů typu intuice nebo nárůstu vnitřní síly, to je takový příjemný bonus. :)
 
 
 
 
Jako letuška máš bohaté zkušenosti takřka z celého světa, prozraď nám, ve které zemi se dá nejlépe vegansky najíst?


No aktuálně můžu prozradit spíš ve které zemi se dá nejhůře najíst, :) protože v Uzbekistánu, kde rozhovor dopisuji, toho pro vegany a veganky opravdu není v nabídce mnoho, téměř ve všem je maso. Ale pokud se mám vrátit k tomu, kde se dá najíst nejlépe, tak asi klasická veganská strava tradičně USA, UK a mimo Číny asi většina zemí Východu. Raw veganská strava UK a USA, Německo. Už se těším, až podobný výběr raw vegan produktů bude jednou i u nás.

 
 
Jak vnímáš situaci v oblasti neziskovek věnujících se zvířecím právům u nás? A jakým směrem by se podle tebe měly jejich aktivity v rozšiřování povědomí o veganství dále ubírat? 


Osobně jsem stoupencem pozitivní propagace veganství, založené na kvalitně zpracovaných obrazových i textových materiálech.  Cílovou skupinou je např. pro nás ve Vegan Fighteru co nejširší spektrum lidí, kteří o veganství nemají žádné nebo malé povědomí, i když zmiňovaná podpora stávajících veganů a veganek je také velmi důležitá.
Nicméně co se týká lidí bez povědomí o alternativách, osvědčilo se mi, že  daleko více slyší na už zmíněné pozitivně a nenásilně podané informace uzpůsobené k typu člověka. Hodně často spíše ve formě inspirace, ukázání toho, jak může veganství prakticky vypadat, jak dobře mohou lidé takto se stravující vypadat, cítit se a přitom neubližovat zvířatům. Neříkám, že je to jediná cesta, určitě i přímá konfrontace s utrpením zvířat je velmi potřebná, aby lidé neupadli do falešného pocitu, že je všechno v pořádku nebo toho čemu já říkám life stylového veganství, ze kterého se vytrácí samotná zvířata.
K animal rights neziskovkám u nás... určitě jsem pro další profesionalizaci výstupů, které by v ideálním případě měly být na takové urovni, na jakou jsou lidé v dnešní době zvyklí. Vím, že je to těžké, všichni zápolíme s problémy typu nedostatek financí a času, ale jsem raději pro méně výstupů za cenu vyšší kvality. Doby, kdy lidé slyšeli na transparenty z počmáraných prostěradel, jsou podle mne prostě dávno pryč. :)


10. Kromě veganství se hlásíš i k feminismu. Jak se na tuto z pohledu některých konzervativně naladěných mužů výbušnou kombinaci tváří tvoje okolí? Třeba piloti v letadlech, kteří sami sebe vnímají často hodně machisticky...


Ano, feminismus vnímám hodně silně a niterně... pro čtenáře nebo čtenářky, kteří by třeba patřili k onomu konzervativnímu křídlu mi napadá na úvod příhoda, která se mi nedávno stala v obchodě. Při čekání mi pohled padnul na čtyři hlavní články jednoho časopisu “pro ženy”: Večeře, která ho udělá šťastným; Co chtějí, abychom věděly o sexu; Proč nemůžete zhubnout; Co dělat, když muž přestane mluvit. Pak vešli do obchodu tři muži kolem 40ti let, kteří si mě prohlédli od hlavy až patě, začali hodnotit jak vypadám a navazovat kontakt stylem pubertálních kluků. Když jsem odcházela, zaslechla jsem: “Ty kupuješ věci na oběd?! A to na to doma nemáš paní?” “Mám, ona doma vaří...” “No a to nemá nohy, aby si pro to došla?...”
Tahle příhoda myslím velmi dobře vykresluje to, co je v naší společnosti v tomto směru špatně –  jasně dané rozdělení rolí, a to navíc směrem k prospěchu pouze jednoho z pohlaví. Vedle těch “ženských časopisů” totiž samozřejmě ležely časopisy “mužské”, které akcentovaly maximální pozitivní prožitek ze života, bezstarostnosti a sexuálního uspokojení. Myslím, že jak ženy, tak muži by měly mít v životě stejnou šanci (a společenskou podporu) na sexuální uspokojení, hravost a prožitek ze života  a zároveň i stejnou šanci na to dělat večeře, které druhého udělají šťastným – pokud ovšem sami/y skutečně chtějí.
 
 
No a jak se s tímhle mým názorem srovnávají konzervativněji ladění muži v mém okolí, třeba piloti? Někdy jsou to zajímavé boje - vizuelně pro někoho možná na první pohled naplňuji stereotyp “hloupé blondýny”, nicméně hodně mých aktivit spadá spíše pod stereotyp “úspěšného muže”, což situace nastavuje dříve nebo později tak, že si jdeme víceméně z cesty.  A pokud ne a někdo má zájem o hlubší debatu nad tím, proč dělám bojové sporty a nechodím třeba na kurzy šití :), určitě se jí zhostím velmi ráda.
Využiju ještě této příležitosti a poděkuji všem mužům, kterým se podařilo uvidět společnost a svět kolem z hlediska skutečné rovnosti. A ještě více těm, kterým se u toho podařilo neztratit svoji “mužskou” část. A stejně moc díky i ženám, protože vymanit se ze všech těch ženských stereotypů také vůbec není jednoduché."


A jedna otázka na odlehčení: který vtípků jsi slyšela víc, o neduživých veganech a vegankách, nebo o feministkách - mužatkách? A dokáží tě ještě podobné řeči nějak vytočit, nebo jsi už na ně imunní?


"Víc o mužatkách, protože v naší společnosti veganství ještě tolik lidí ani nezná :) Jinak osobně nemůžu říci, že by mne vtipy o feminismu, nebo o jakémkoliv menšinovém názoru, dobře bavily. Souhlasím spíš s názorem jedné naší česko-americké vysokoškolské profesorky, která se nám svěřila, že byla po návratu z exilu v šoku nad tím, že se u nás ženy smějí vtipům o tom, jaké jsou hloupé slepice. Do určité míry to sice může ukazovat schopnost nadhledu a určité vnitřní vyzrálosti na té individuální úrovni, já si však spíš myslím, že je to takový nehezký lakmus naší společnosti, který vypovídá o netoleranci k jiným názorům a jisté společenské zaostalosti – a to jak v případě vtipů o neduživých veganech, mužatkách nebo o jakýchkoliv menšinových názorech či postojích k životu."
 

A na závěr poodhal další plány projektu Vegan Fighter...
 
Určitě pokračovat v tom, co jsme začali a přidávat k tomu více aktivní formy propagace veganství, v poslední době jsme měli dobré ohlasy na exhibice bojových sportů, které jsme připravili, takže určite bychom rádi šli touto cestou. Připravujeme také další vizuální materiály a videa...a budeme se snažit hledat nové, profesionální i neotřelé způsoby, jak upozorňovat na velmi špatnou situaci kolem práv a životních podmínek zvířat, podporovat nadále i témata, která jsou pro nás také velmi důležitá, ať už jde o rovnost genderovou, rasovou nebo mezidruhovou a ukazovat pozitiva veganského životního stylu.
 
 

Mým snem je svět bez utrpení zvířat a proto chci i dál inspirovat k dalšímu nacházení Síly v soucitu.
 
Více info: ivalindamaruscakova.com
info@ivalindamaruscakova.com
info@vegan-fighter.com
 
Galerii dalších Lindiných fotek pak najdete v dohledné době na našem Facebooku.  
Zpět na Novinky