Ze života prasat

I když je prase mnoha lidmi považováno za zvíře vhodné tak maximálně na šunku, jak dokazují různé studie, jedná se o neobyčejně chytrého a zajímavého tvora, který je v přirozených podmínkách navzdory zažitým představám velmi čistotný, společenský a komunikativní. Dokonce i různé časopisy o myslivosti, což je z pohledu veganů opravdový názorový suterén, uvádějí, že prasata mohou být stejnými domácími mazlíčky jak třeba pes nebo kočka.

Prasata v přirozeném prostředí

 

Prasata byla domestikována asi před 8-9 tisíci lety a předkem je jim prase divoké (sus scrofa). I dnes, po tisíci letech domestikace, mají divoká prasata a prasata chovaná v zemědělství stále společné některé způsoby chování. 
Na území volně žijících divokých prasat je vždy možno najít vodu, oblasti s hojným výskytem potravy, místa pro odpočinek, chlazení nebo drbání. Oproti podmínkám v chovech, kdy jsou nucena vyměšovat v podstatě na místo vyčleněné zároveň i pro odpočinek, provádí v přirozených podmínkách prasata velmi důsledně vyměšování na oddělených místech. Celkově se pohybují na rozmanitém území o velikosti až 2 500 ha, tvořené nejčastěji lesy a údolími. Prasata mají velmi vyvinuté sociální chování, které se formuje již v prvních hodinách a dnech po narození. Žijí v rodinných uskupeních tvořených 2-4 prasnicemi a jejich mladými, samci žijí většinou osamoceně, i když někdy také ve skupinách. Skupina se v terénu přesouvá na velké vzdálenosti a čile mezi sebou komunikuje. Co se týče mateřského chování, samice mají potřebu budovat před porodem složité hnízdo: nejčastěji díru v zemi, kterou vystýlají trávou, listím a jiným měkkým materiálem a které budují stěny z větví.

 

Prasata mají velmi vyvinutý systém vokální komunikace a to již v prvních dnech po narození. I když lidem zní jejich chrochtání možná poněkud komicky, prasata si jím dokáží sdělovat širokou škálu emocí, což velice čile činí. V přirozeném prostředí jsou navíc hodně aktivní, mezi jejich velmi oblíbené činnosti patří například škrabání se o stromy, čímž si udržují kůži bez nečistot a parazitů. Charakteristické je také válení v bahně, které ovšem není projev jejich záliby ve špíně, ale plní díky malému počtu potních žláz důležitou termoregulační funkci. K prevenci chladu využívají shlukování, tělesný kontakt je pro ně celkově důležitý, má i sociální funkci. Většinu dne věnují volně žijící prasata procesu získávání potravy, při kterém uplatňují výborný čich; k hledání potravy používají citlivý rypák. Celkově jsou omnivoři, jejich potravu tvoří mimo rostlin a jejich plodů i malí živočichové jako žáby nebo hadi. Téměř nic z tohoto bohatého repertoáru chování však nemohou projevovat v systémech intenzivního zemědělství a často ani v tzv. ekologických chovech, které bývají spotřebitelům prezentovány velmi zidealizovaně.

 

Chov prasat

Prasata jsou, stejně jako ostatní druhy zvířat, v současném zemědělství chována v převážné většině v podmínkách zásadně omezujících jejich životní prostor a ani v nejmenším se neohlížejícím na jejich přirozené potřeby, které stejně jako lidé prožívají velmi intenzivně. Mladé prasnice bývají 3 - 5 x oplodněny chovným kancem nebo inseminovány, po odebrání selat jsou ustájeny v nejčastěji v miniaturních individuálních kotcích a znovu oplodněny, než jsou odvezeny na jatka - ačkoliv by se jinak dožily několikanásobného věku. Individuální kotce dělají možná skrz minimální náklady radost majitelům velkochovů, ovšem pro prasata je pobyt v nich značně hororová záležitost; skoro se nemohou hýbat a v tzv. vazných kotcích jsou navíc uvázány za krk nebo pásy kolem těla. V takovém typu ustájení samozřejmě nemohou uspokojovat ani tak základní potřebu, jako vylučování na odděleném místě. Znemožněny jsou i další přirozené projevy chování, jako je interakce s ostatními jedinci a další prvky sociálního nebo potravní chování: aktivní vyhledávání pestré stravy nebo regulace teploty válením v bahně. Nedostatek příležitostí k projevení potravního chování vede u mnoha zvířat ke vzniku různých abnormalit: nejčastěji je to neustálé, opakované kousání mříží nebo žvýkání naprázdno. Zvláštním problémem je, podobně jako i u dalších druhů zvířat chovaných pro maso, celoživotní prožívání nudy, ze které je vytrhne až transort na jatka. Jedná se ovšem značně ponuré vysvobození.

 

Podobný osud čeká i na samice těsně před porodem, které jsou ve velkochovech převáděny do tzv. porodních klecí. Zde zůstávají asi 3 týdny, než jsou jim odebrána selata (v USA je tento interval kratší - 2 týdny i méně) - to i přesto, že v přirozených podmínkách zůstávají selata s matkami i několik měsíců.  Prasnice jsou v období kolem porodu ve velkochovech izolováné v porodní kleci železnými postranicemi od plochy vymezené selatům a několik týdnů jsou drženy na tak malé ploše, že jim to neposkytuje ani dostatečný prostor na postavení se. Po celou dobu propadávají výkaly roštovou podlahou dolů a prasnice se prakticky nehýbe. Velmi často se tak objevuje nepřetržité útočení na klec v podobě kousání a žvýkání mříží a snaze rýt. V přirozených podmínkách by prasnice v tuto dobu stavěly poměrně složité hnízdo. S přibližujícím se porodem se frustrace z nemožnosti stavět hnízdo zvyšuje a tím se zvyšuje i míra stresu prasnic, který se pak samozřejmě odráží i v častých komplikacích porodu. Míra stresu je velmi dobře dokládána zvýšeným množstvím stresového hormonu kortizolu v krvi, který se přeneseně dostává i do masa.

 

i když i ve volné přírodě by byla prasata vystavena možnosti útoku predátorů, osud, jaký těmto inteligentním a komunikativním tvorům přichystal člověk, je na rozdíl od života ve volné přírodě opravdu beznadějný. I když čestné výjimky se také najdou - třeba jak na této fotografii. :-)

Zpět na Články