Since 1990, aneb jak se v Brně rodil hardcore

Tak schválně, kolik lidí ve věku kolem dvaceti si dokáže představit takovouto situaci: s dobrým kamarádem z hardcore scény jste schopni se do krve dohádat o tom, jestli cédečko (pro později narozené taková ta kulatá věc, ze které se poslouchala muzika před mp3 nebo streamováním) není náhodou moderní ultrakomerční vynález, který si zaslouží jedině bojkot. A když ho nějaká HC kapela vydá místo desky nebo kazety (dvě cívky a mezi nimi namotaný asi kilometr podivného pásku z ropy, který se s oblibou zašmodrchal a různě se přemazával), tak se totálně zpronevěří ideálům a tudíž prostě takovou kapelu FUCK OFF. A pokud se tato hádka odehrává zrovna po cestě z koncertu na brněnském Hlavním nádraží, v čase tzv rozjezdů, je dost velká pravděpodpobnost, že ji záhy přeruší brutální útok tlupy nácků v kanadách a bomberech - ano, takové módní kreace se tehdy nosily i ve městech, nejen u agro skinů - který skončí hromadnou bitkou velké části osazenstva “hlaváku”; bez televizních kamer, bez natáčení na mobily, bez policajtů, kteří to naopak nonšalantně ignorují. Druhý den žádné rozsáhlé posty na sociálních sítích, žádné fotky na Instagramu, žádné vzájemné hate a debaty - maximálně tak krátký článek v novinách. 

Vím to až moc dobře, protože jsem ho tehdy často psal já.

 

 

 

Paměť má skvělou vlastnost: barví minulost do růžova. Takže to vše teď zní jako skvělé dobrodružství, zábava plná adrenalinu, život až na dřeň, který musíte prožít, protože žádné kanály, které vám ho můžou on-line zprostředkovat, v té době ještě neexistují. Když jste se něco chtěli dozvědět, museli jste se zvednout, někam dojít, s někým se sejít; když jste chtěli něco udělat, znamenalo to, že jste to museli opravdu UDĚLAT, ne o tom napsat post na FB a sledovat, jak naskakují like a žije vlastním životem, aniž by se cokoli reálného vlastně muselo stát. Tehdejší život znamenal vyjít ze své komfortní zóny, diskutovat z očí do očí, stát často proti skutečné přesile, ne jen virtuální. Bylo to syrové až běda; ale minulost je skoro vždy růžová, takže dnes už je to jak růžová syrovost čerstvě natrhaných malin, jejichž šťáva vám teče po puse, takže vypadá jak rozbitá do krve a možná tak i chutná. Třeba je to správné slovo RAW, i když dnes je jeho význam jiný - jako tolik věcí, kdy se ze skutečné syrovosti stala módní cukrárna plná zdravých raw dortíčků. Ale je to špatně? Tenhle dnešní svět je i v té nejniternější subkultuře bezpečnější (zatím) a mnohem transparentnější; kdo je kdo jde zjistit pár kliknutím myši. Horší je, když chce člověk dnes zjistit, kdo je opravdu ON SÁM. 

 

 

Na začátku devadesátých let byla vaše identita ukovaná z vašich názorů a ochoty si za nimi reálně stát; jenže jaká byla možnost je sdělovat ve světě bez netu? A sdělovat se musely; pro mnoho z nás jinak hrozilo, že v nás doslova explodují. Všem nám bylo někde mezi 15 - 20 lety, zažili jsme na vlastní kůži revoluci a toužili udělat vlastní. Někdy dost neobratně a naivně. Ani růžové brýle dnes nestačí na přebarvení absurdní situace, kdy jsme jako hlouček punkerů někdy v roce 1992 protestovali proti cirkusu, který se usadil na louce na Lesné a protože jsme tam byli celý den, měli jsme hlad. Několik skupinek vyrazilo po místních panelácích a začali zvonit na zvonky bytů, jestli by nám nemohli dát nějaké jídlo, že dole celý den protestujeme proti cirkusu, kde týrají zvířata. Reakce byly vesměs kladné, takže jídla se ve finále sešlo mraky a před cirkusem si tak snad 100 lidí udělalo protestní piknik. Jenže ouha, vegetariánství (o veganství ani nemluvě) tehdy znalo jen pár lidí a hlad je hlad, že; tak všechny ty vysomrované salámy a sýry skončily v žaludcích protestujících. 90 procentům lidí to ani nepřišlo nijak divné a v nejmenším se nad tím nepozastavili. Už tehdy ale existoval v Brně člověk, který do podobných excesů nemilosrdně tepal - Filip Fuchs. Dnes už si nevzpomenu, co říkal na tuhle opravdu absurdní situaci, ale vím, že byl tehdy u toho. Stejně jako u všech dalších akcí, co se v Brně v devadesátých letech konaly - často jsme totiž stáli vedle sebe, oba na kost vychrtlí, vytáhlí kluci, co chtějí měnit svět. Hádali jsme se kvůli ptákovinám s cedečkama nebo o tom, kolik akordů může být vlastně v nějaké skladbě, aby to byl pořád ještě true punk/hardcore a ne už nějaka trapně výměklá folkovačka (Filipův nekompromisní pohled na mou kapelu Tisíc let od ráje, která si drze dovolila kombinovat HC s “vyměklým” doom/death metalem) - ale novou kytaru jsme šli stejně kupovat vždy spolu. 

 

 

To, co v Brně postavilo základy HC scény, byly kromě muziky dvě věci: boj za práva zvířat (ekologii) a velmi záhy i boj s neonacismem. Dnes by se řeklo, že hlavně ta druhá věc je přece samozřejmost, nicméně když někdy lehce po roce 1990 vyšla první oficiální punková deska PUNK REBELIE, s naprostou samozřejměstí na ní vedle punkových kapel byl i skinheadský Orlík, který se s tím věru nemazal - Bílá liga je bílá síla, Bílej jezdec jede tmou a jsi Čech, Čech, Čech, tak si toho kurva važ - a pro velkou část lidí byl tedy vlastně na stejné lodi s punkem. Za tohle by se měli dramaturgové vydavatelské firmy Monitor smažit v horoucím pekle hodně dlouho; některým méně bystrým jedincům pak trvalo i pár let, než zjistili, že punk a pivně rasističtí skinheads vlastně nejsou vůbec to samé. Každopádně Brno to zjistlo poměrně brzo - dnes už si nevzpomenu, jaký to byl přesně rok, nějak z kraje devadesátek, nicméně první větší akce proti fašismu se proměnila v něco, co i na tehdejší poměry nadšeného chaosu byla silná káva: regulérní bitva o centrum města, které se účastnily stovky lidí. Já tehdy o to “nejlepší” přišel - netuše, že by zrovna tahle akce byla čímkoli výjimečná, jsem už tehdy sportovně uvědoměle před ní šel ještě na trénink basketbalu a došel na místo se zpožděním, když už centrum Brna vypadalo jako po další revoluci - tentokrát ovšem dost násilné a krvavé. Z ústně vyprávěných zkazek (jinak tehdy nešlo - kdyby to ale někdo natáčel na hypotetický mobil, video by bylo jistě hitem internetu) se pak šířily zvěsti o náccích s basabelkama, kteří nekompromisně a okamžitě průvod napadli, což pro mnoho punkerů, speciálně těch poslouchajících nadšeně Orlík (čili v té době asi 90 procent) vyvolalo v první fázi naprostý údiv a chaos. Nicméně náckové nějak nezachytili, že brněnskou akci přijelo podpořit i pěkných pár desítek punkerů ze sousedního Polska - a ti nějakými podobně naivními představami, že skinheadská a punk rebelie je jen jedna, už dávno netrpěli. Takže pro změnu vletěli naprosto bez zábran do cca dvousethlavé skupiny nácků a udělali dokonalý chaos naopak v ní; popadané basebalové pálky jim pak skvěle posloužily k tomu, aby je s nima během jejich zmateného útěku pořádně zpráskali přes záda. To vše za bílého dne v samém centru Brna, s nevěřícně zírajícími kolemjdoucími i policisty, kteří si mysleli, že jsou v nějakém americkém akčním filmu, co tehdy pozvolna přicházely do kin. 

 

 

 

Každopádně tenhle den byl definitivní konec pohádky o tom, že rasističtí skinheads (sharp byli tehdy ještě na houbách) a punk jsou jedno a že je v pohodě, když ve vaší sbírce desek leží Exploited na Orlíku. O akci se pak dalekosáhle mluvilo a psalo a stála na počátku mnoha již menších bitev, které v Brně de facto celá devadesátá léta probíhaly. 

Jejich nejoblíbeněšjím místem bylo Hlavní nádraží a čas kolem rozjedů - pro mimobrněnské se jedná vždy o celou hodinu, kdy tramvaje (dnes už autobusy) svezou na Hlavní nádraží lidi z celého Brna, různě si je mezi sebou předají a zase rozvezou jinam. Prostě skvělá příležitost na to odchytit na jednom místě lidi vracející se z koncertů, z hospod nebo v podstatě odkudkoli a vyřídit si to s nimi. Což místní nazi skins dělali jako hlavní náplň své činnosti; pravděpodobnost, že pokud máte jiný účes, než vlasy nakrátko, nebo vypadáte sebeméně subkulturně a na brněnském Hlavním nádraží dostanete během rozjezdů v devadesátých letech po hubě, byla víceméně stejná, jako že druhý den ráno vyjde slunce a pěkně vám na vaše vymlácené zuby posvítí. 

 

 

Pokud něco v Brně devadesátá léta charakterizovalo, byla to právě tahle regulérní válka o noční rozjezdy - a později o klub Stará slévárna v Králově poli, což bylo něco mezi koncertní síní, zasquatovanou fabrikou, regulérním kulturním centrem a jedinečným industriálním prostorem, kde si mohl zahrát každý - od metalových legend Samael a Moonspell až po ty nejpunkovější z punkovných kapel. Každopádně když na místo jednou dorazila snad stovka nazi skinheadů s tím, že klub konečně “vyčistí”, nikoho to zvlášť nepřekvapilo a ze střechy jim začaly na hlavy létat dlažební kostky a sem tam i nějaká zápalná láhev; tady není minulost moc růžová, spíš rudá. Když jsem o tom tehdy jako mladé novinářské ucho psal článek do Brněnského večerníku a ptal jsem se policejního mluvčího, co oni na to, jen suše konstatoval něco ve smyslu: “Máme tady válku a musíme se podle toho zařídit.” Což se ve finále i stalo a když rozjezdové bitvy na Hlavním nádraží skončily první smrtí (což byla jen otázka času, kdy se stane), postihy začaly být tak drakonické, že tahle praxe, která dělala z Brna nějaké brazilské předměstí, postupně ustala a dnes už je v podstatě zapomenuta - bez elektronické stopy na Google, co tehdy ještě neexistoval, jakoby to ani nebylo.

 

 

 

Oblast boje za práva zvířat ovšem nezůstávala o nic pozadu. Tady naštěstí poměrně rychle došlo všem, že nejde dost dobře bojovat za práva zvířat v cirkusech s chlebem se šunkou v ruce a takřka celá HC scéna se stala hned na začátku 90let čistě vegetariánská (veganství tehdy nikdo ještě neznal). Práva zvířat se stala nedílnou součásti textů HC kapel a tvořila v podstatě druhý pilíř brněnské scény. Hlavním cílem a symbolem, proti kterému jsme se tehdy vymezovali, se stal jeden z prvních McDonaldů u nás, který vzniknul na brněnském náměstí Svobody, v prostorách bývalého mléčného baru - z dnešního veganského pohledu také ne zrovna přívětivého místa. Zřejmě nejvýmluvnější akcí bylo, když si pár desítek lidí dalo jedno odpoledne tu práci a z odpadkových košů v okolí vysbírali všechny odpadky, co tam lidé z McDonaldu naházeli - v té době to bylo oproti jiným podnikům, kde se nic na jedno použití nevyskytovalo, obrovské množství. No a jako dáreček za toto plýtvání + jako protest proti milionům zabitých zvířat, která končí zabalená ve vyhozených menu boxech, cca sto účastníků demostrace vysypalo pytle s odpadem před hlavní vchod McDonalds. Policie v té době už byla poněkud akčnější a tak záhy došlo ke konfrontaci - já sám jsem působil trochu v roli mluvčího akce a můj krátký televizní vstup pak skončil na policejní stanici. Tam jsem - bez sdělení obvinění nebo důvodu - musel strávit noc, což k smrti vyděsilo mou jinak velice angažovanou mámu a naopak potěšilo mého spoluvězně (“To víš, kámo, zas jsem se neudržel a rozbil mu hlavu, tak sem zas tady, děsně me naštval a to nikdo dělat nebude, je to jasný?!”), kterému jsem jako uvědomělý vegetarián ráno věnoval svou snídani v podobě pár koleček salámu. První návštěva, co jsem tehdy pak doma měl, byl právě Filip Fuchs, ve kterém jsem tušil, že se poněkud rodí rozhodnutí stát se právníkem - byl evidentně dost háklivý na to, když jeho kamarády zavírali jen pro nic za nic do cel. 

Dnes, s růžovými brýlemi, si myslím, že ho to štvalo ještě víc, než ta cédéčka. 

Díky, Filipe, za všechno  co jsi pro subkulturu nejen v Brně, ale i osobně pro každého z nás, udělal.  

 

Jan Müller

 

 


Zpět na Články